Doprava na zavolání pro osoby se sníženou mobilitou

   V poslední době je velice často diskutována otázka „dopravy na zavolání“ pro osoby se sníženou mobilitou a pro seniory. Jde o to, že člověk s omezenou schopností pohybu, nebo i orientace, může mít problém dostat se k nejbližší zastávce tramvaje či autobusu, když už předpokládáme, že tam na něj čeká přístupný dopravní prostředek. Tuto situaci řeší v běžném životě taxi, a pro osoby, které z důvodu svého fyzického handicapu nemohou běžného taxi využít, potom „doprava na zavolání“. Dopravní prostředek této služby by měl být přizpůsoben potřebám zdravotně postižených cestujících.

CEMT (Conférence Européenne des Ministres des Transports) ve spolupráci s IRU (Union Internationale des Transports Routiers) se touto otázkou intenzivně zabývá od počátku devadesátých let, a uspokojivého výsledku zatím nedosáhla. Jedním z hlavních důvodů je poměrně vysoká finanční náročnost této služby, kde lze jen velmi těžko uplatňovat konkurenční podmínky. Dalším důvodem je častá neochota provozovatele brát na sebe zodpovědnost za přepravu zdravotně postižené osoby a je zde velká rezervovanost při přejímání eventuální odpovědnosti za neúspěch.

Dopravu na zavolání lze uplatňovat nejen pro cesty do a ze zdravotnických zařízení (dosud v tomto směru i když nedokonale fungují sanitky), měla by mít všeobecný charakter, tzn., že by měla být používána i pro cesty do a z práce osobou se sníženou mobilitou, nebo za účelem trávení volného času v jinak pro ni nedosažitelném místě.

Taxi pro vozíčkáře nebo pro jiné tělesně postižené osoby jako takové u nás neexistuje, problém je částečně v některých městech řešen dopravou na zavolání po pevné a volné trase (např. v Hradci Králové, v Liberci, v Teplicích, v Plzni), což je především záležitost dobrovolných spolků a organizací. V Olomouci je tato alternativní přeprava doplňkem městské hromadné dopravy. Jde o využití upraveného vozidla pro přepravu zejména vozíčkářů dle jejich individuálních potřeb. Město Olomouc tento způsob přepravy podporuje poskytováním finančních příspěvků ze svého rozpočtu. Ostravská organizace vozíčkářů dostala výtěžek finanční sbírky z Adventního koncertu roku 2004 a zakoupila nové vozidlo pro imobilní občany – ALDIO, schopné převést čtyři až pět vozíčkářů po Ostravě i mimo ni. V časopise VOZKA 1/2005 jsou uvedeny informace o novém vozu ALDIO a o rozšířených službách, které Ostravská organizace vozíčkářů svým klientům poskytuje. Finanční prostředky organizace získala jednak z Adventních koncertů (koncem roku 2004 to bylo 2 miliony 29 tisíc korun), jednak od města (350 tisíc korun). Charitní centrum sv. Kláry přepravuje osoby na invalidním vozíku na objednávku nejméně 1 týden před plánovanou cestou, cena za 1 km je 9 Kč. Kapacita vozu je 7 sedících osob.

Přístupné taxi u nás je tedy běžně financováno ze zdrojů charity, magistrátu, z dotací Ministerstva zdravotnictví. Přeprava osob se sníženou schopností pohybu a orientace je závislá ve velké míře na práci občanských sdružení v jednotlivých městech. Problém přístupného taxi na národní úrovni nebyl dosud vyřešen.

V květnu roku 2003 vyšel ve francouzském časopise Transport public článek pod názvem Le partenariat taxis-transport public, kde jsou zveřejněny výsledky studie vypracované UTP (Union des transports publics – Unie veřejných doprav) týkající se spolupráce a partnerství mezi sítěmi městské dopravy a taxislužbou. Z článku uvádíme následující:

Partnerství taxislužba – veřejná doprava

Studie UTP sepisuje šedesát šest zkušeností s partnerstvím mezi taxi a sítí městské dopravy, z nichž většina existuje už od roku 1996. Z toho patnáct se týká aglomerací s více než 250 000 obyvateli (třída 1), sedmnáct aglomerací s 100 000 až 250 0000 obyvateli (třída 2) a třicet čtyři aglomerací s méně než 100 000 obyvateli.

První ponaučení z této studie se týká způsobu poskytovaných služeb. V 64 % případů je spolupráce zaměřena na potřeby dopravního spojení méně obydlených částí aglomerace.

Ve 38% případů služba nebo služby taxi – ať už na zavolání nebo regulérní linky – suplují linkové autobusy nebo metra. Ve dvou třetinách případů (46 sítí), se služby uskutečňují „na zavolání“. Na dvacet sítí používá taxíky v pravidelné službě (náhrada autobusů zejména v sedle).

Smluvní svazek

Tyto služby jsou uskutečňovány na základě smluv, jejichž nejčastější doba trvání je jeden rok a jsou obnovitelné automatickým prodlužováním. Jedná se především o smlouvy nájemní nebo subdodavatelské (44 sítí). V 84% případů je provozovatel jediným partnerem zmíněným ve smlouvě na straně taxi. Všeobecně jsou tarify taxi paušální, založené na jízdě (37 sítí). Přicházejí i jiné způsoby paušálních tarifů založených na ujetých kilometrech (12 sítí) nebo pracovních dnech (9 sítí). Čtyři procenta smluv uzavřených mezi taxislužbou a veřejnou dopravou zahrnují ustanovení o kvalitě služeb.

Poměr taxi k veřejné dopravě

Vzhledem k celkovým aktivitám veřejné dopravy zůstávají činnosti taxi (včetně všech přídavných služeb) marginálními na většině sítí. Nicméně, jsou zde významné výjimky, jako např. v Lorient, kde podíl realizovaných kilometrů dosahuje 7% a počet jízd 5%.

Navrhované služby

Taxi nejčastěji realizují služby na zavolání (telefonický standard nebo hlásiče). Pokud ne, potom jde o služby regulérní, doplňující nebo nahrazující klasickou autobusovou linku. Některé sítě spojují oba dva typy používání. Všeobecně je služba realizovaná taxi otevřená celé veřejnosti. Přesto některé služby mohou být reservovány předplatitelům. Ať už jde o jakýkoliv typ služeb, tarifování je všeobecně takové, jaké je praktikováno na síti městské veřejné dopravy (v 78 % případů).

Jak do budoucna?

Třicet devět dotázaných podniků veřejné dopravy signalizuje, že v blízké budoucnosti chce rozvíjet své partnerství s taxislužbou. Některé právě prověřují, do jaké míry je pro ně projekt uskutečnitelný. Jednalo by se hlavně o zajištění dopravního spojení méně zabydlených zón nebo téměř venkovských oblastí, nacházejících se v limitu PTU (25 odpovědí) nebo o nabídku služeb na zavolání (5 odpovědí).
Velká většina je spokojena nebo velmi spokojena s partnerstvím taxíkářů pro obsluhu málo osídlených nově integrovaných společenství. Pro další informace: www.utp.fr

Na tomto příkladu je vidět, že spolupráce taxi s veřejnou dopravou je teoreticky možná, a že je jednou z potenciálních možností zefektivnění dopravy v městských aglomeracích. Tato spolupráce a toto partnerství by mohlo mít pro osoby se sníženou schopností pohybu a orientace velký význam.
K tématu „dopravy na zavolání“ je třeba dodat, že i když se webové stránky dopravních podniků různých evropských měst plní údaji o fungování dopravy na zavolání, nejde vždy o přepravu osob se zdravotním postižením, nýbrž o doplňkovou službu veřejné dopravy, resp. taxi ve službách veřejné dopravy. Potřeby zdravotně postiženého (doprovod, místo pro vozík, apod.) nemusí být v tomto případě zohledněny.

Francouzský časopis Transports public číslo 1050 uveřejnil v září 2005 článek „O rekreačních výjezdech osob se sníženou mobilitou – ESCAPAM“ v pařížském regionu.

Její provozovatelé vycházejí z faktu, že osoby se sníženou mobilitou, hlavně starší lidé, mají problémy s tím, vycházet sami z bytu. Necítí se být jisti, nevidí dobře na jízdní řády, neslyší dobře hlášení v reproduktoru, z toho plyne, že potřebují při svých cestách doprovod. Ne vždy je k disposici rodina, a zde nastupuje služba ESCAPAM. Klient je zde opatrován od domu až k cíli jeho cesty. Služba vznikla v roce 2004 a od té doby se setkává jen s úspěchem. Je poskytována celoročně, včetně letních prázdnin. Každý klient má právo na průvodce dle listního výběru, zaměstnance PAM (Paris Accompagnement Mobilité), nebo si může vybrat někoho jiného, třeba z Asociace pomoci zdravotně postiženým. Skupiny jsou tvořeny z pěti až třiceti účastníků. Navrhované výlety jsou velmi variabilní, tak, aby byli spokojeni a z nabídky si mohli vybrat všichni klienti. Výlety jsou orientovány na pět hlavních témat: divadlo, prohlídky výstav, sport, restaurace, nebo jen prostě pro jakýkoliv důvod opuštění domova). Klienti jsou dopravováni jen na místa, která jsou jim přístupná, aby nedošlo třeba k situaci, že přijedou do restaurace, umístěné v poschodí, a tam nejede výtah.
V létě jsou nabízeny tyto aktivity: závody motokár, museum Grévin nebo museum Orsay (pochopitelně s průvodcem), vodotrysky ve Versailles, restaurace nebo procházka po nábřeží řeky Marne. Cena odvisí na délce a náročnosti výletu – dle autora článku prý velmi rozumná: od 6 do 50 euro za jeden výlet. Služby jsou poskytovány podle typu postižení. Například nevidomí mají u výletů hlasový doprovod. Během prázdnin se organizátoři zavázali podniknout alespoň jeden výlet denně.
Jde tedy o službu, jistě vítanou, i když poměrně finančně náročnou. Časem se však může uplatnit i u nás…

Další službou v pařížském regionu je PAM – Paris Accompagnement Mobilité (Pařížská doprovázená doprava), provozovaná skupinou Keolis. Funguje od roku 2003, poskytuje služby na 150 000 zdravotně postiženým osobám, má k disposici 115 vozidel. Poskytuje služby v podobě taxi, má speciálně vyškolené řidiče. Od 6 do půlnoci je možno tuto službu reservovat telefonem. Cena za přepravu se pohybuje od 6 do 15 euro podle vzdálenosti.

S použitím zahraničních materiálů ing. Alena Houserová, CDV
houserova@cdvgis.cz